Lido vs Crazy Horse

Paříž? Pařím. To bylo napsáno na naší maturitní stužce. Jsem ráda, že se mi to hodí i teď, ne jenom na stužku. V Paříži je možné navštívit několik kabaretů. Moulin Rouge jsem viděla ve filmu, ale LIDO a Crazy Horse mi přinesl Ježíšek.

KABARET LIDO

LIDO najdete přímo na Champs-Elysées. Původně vzniklo o pár čísel popisných jinde, v jiném domě, ve kterém byly před druhou světovou válkou lázně pro vyšší společenskou vrstvu. V roce 1936 byly tyto lázně přeměněny Leonem Volterrou na sál, kde se konala představení.

O deset let později odkoupili podnik Joseph a Louis Clerico původem z Itálie, sál zrekonstruovali a vznikla první revue Sans rimes ni raison. Díky velkému úspěchu se vedení v roce 1977 rozhodlo k přesunutí kabaretu do většího prostoru s rozlohou 6 000 m2 a s 1 150 místy pro diváky.

My jsme měli zakoupenou kombinaci večeře – představení, takže jsme do LIDA vstupovali už v 19 hodin. Sál je poměrně velký se stupňovitě řešeným hledištěm. Usadili nás ke stolečku pro čtyři a záhy nás doplnil mladý americký pár, který v Paříži trávil jednu ze zastávek na jejich svatební cestě po Evropě.

Večeře byla vynikající. V menu bylo na výběr ze dvou variant. My jsme si dali jako předkrm paštiku z husích jater, jako hlavní chod lososa a ochutnali oba vynikající dezerty.

Po večeři a naplnění sálu dalšími návštěvníky, kteří se najedli jinde, se stupňovité hlediště dalo do pohybu a rozdíl mezi jednotlivými patry se zvýšil natolik, aby každý divák pohodlně viděl ze svého místa. Tak tak jsem chytila své psaníčko odložené na okraji za stolečkem, které mi začalo odjíždět 80 centimetrů směrem dolů.

Během celého představení Paris Merveilles se prolínal příběh dívky, která se ocitne ve velkém městě, je nesmělá, velmi seriózní a díky okolí se postupně uvolní, až je úplně uvolněná. Rozumějte nahoře bez.

Jeviště je velmi variabilní a členité, takže v jednu chvíli nás překvapil obrovský lustr s tanečnicemi, který se vynořil někde z podzemí, v jinou chvíli se jeviště změnilo v ledovou plochu nebo v nádhernou tryskající fontánu.

Výprava představení je opravdu velkolepá. Spolu s krásnými tanečnicemi občas nahoře bez, skvělou hudbou a vynikajícími akrobatickými umělci ve vás návštěva zanechá nezapomenutelný zážitek.

KABARET CRAZY HORSE

Pak nás čekal Crazy Horse. Když jsme se zmínili, že se tam chystáme, vždy jsme jen slyšeli: Crazy Horse, no to je něco úplně jiného. Ale jak jiného, to nám neřekli.

Už cesta do Crazy Horse byla velmi přínosná. Díky hovornému taxikáři jsme se například dověděli, že centrum Paříže je prakticky vylidněné. Byty se pronajímají na Airbnb a obyvatelé z okrajových čtvrtí vozí své děti do škol do centra, protože je v nich místo. C´est le monde a l´envers, autrement dit, on marche sur la tête.

Crazy Horse najdete na Avenue George V, která se napojuje na Avenue des Champs-Elysées. To byl promyšlený záměr majitele, chtěl svůj podnik odlišit od podniku na Pigalle.

Přijeli jsme o něco dřív a tak jsme měli čas dát si skleničku v restauraci Chez Francis, která je hned vedle na rohu ulice a z její terasy je nádherný výhled na Eiffelovku. Je také jednou ze tří restaurací, ve které si můžete dát po představení v Crazy Horse večeři.

Terasa je opravdu s vyjímečným výhledem, ale arogantní servis už tak vyjímečný nebyl. Doufala jsem, že aspoň k Francouzům, spoléhala jsem na mého muže, který francouzsky mluví bez přízvuku, se chovají hezky, ale v tomto případě bylo jedno, jestli jste turista nebo místní, umístění restaurace je skvělé, tak proč se chovat mile.

Konečně přišel čas a my se přesunuli do Crazy Horse. Ježíšek mě zná a tak moc dobře věděl, že místo kombinace představení-večeře mě spíše potěší kombinace prohlídka zákulisí-představení. Z mého pohledu je to opravdu lepší volba a to z vícero důvodů, které pochopíte dále.

Hned po vstupu se po několika schodech dolů dostanete k šatně a sálu. Kabaret založil v roce 1951 Alain Bernardin a sál vznikl spojením 12-ti sklepů. Majitel miloval kovboje a obdivoval ženy, splnil si svůj sen a vše spojil v Crazy Horse.

Ujala se nás jedna z tanečnic s uměleckým jménem Hippy Bang Bang. Blonďatá, moc milá Kanaďanka. Tanečnicím je umělecké jméno vybíráno krátce po příchodu tak, aby odpovídalo jejich temperamentu nebo zemi, odkud pocházejí. Na tabuli s uměleckými jmény nás dostalo jméno Vodka Samovar. Asi není třeba dlouho hádat, odkud tanečnice pocházela.

Naše skupina byla složená z 5-ti francouzských párů, jednoho páru amerického a my. Prohlídka začala netypicky na dámských toaletách. Hippy Bang Bang nám ukázala záchodky pro kámošky. Nespornou výhodou je, že se tvoří menší fronta. Ihned poté jsme měli možnost nahlédnout na pánské pisoáry, které také zvaly k použití.

Pak jsme se přesunuli přes hlavní sál do zákulisí, jakéhosi prostoru pro zaměstnance s barem a kanceláří majitele. Do šaten tanečnic přístup není. Bylo tam pro nás připraveno pohoštění v podobě amuse-bouches a šampaňského. Frantíci skleničky po dopití hned odložili, jen my s Amíky jsme si je chytře nechali a barman nám tak mohl stále dolívat.

Hippy Bang Bang zajímavě vyprávěla. Tanečnice procházejí castingem a musejí splňovat přísná kritéria. Kromě váhy, která se týdně kontroluje a baletní průpravy, musejí mít stejné proporce, to znamená menší prsa a danou vzdálenost mezi prsy a pupíkem. Je to pochopitelné, celá show je založená na hře světel na těle tanečnic a tak je žádoucí, aby jejich těla vypadala stejně a efekt byl co nejlepší. Případná rozdílná výška tanečnic se kompenzuje výškou podpatku.

Původně to takto nebylo, jen díky štˇastné náhodě, kdy po jednom představení došlo ke zpoždění opony a na těle tanečnic se promítl obraz vytvořený světly, majitele napadlo to použít pro představení. Věkově už to naštěstí tak striktní není a pokud je tanečnice stále ve skvělé formě, může vystupovat i deset let, ale pssst je to jen mezi námi.

Pak jsme nakoukli do původní rudým sametem vybavené kanceláře zakládajícího majitele. Vesele jsme se usadili na červenou pohovku a pořizovali fotky, než se Hippy Bang Bang mimochodem zmínila, že zrovna na tom místě se Alain Bernardin v roce 1994 ve věku 78 let střelil do hlavy, ale prý už je to vyčištěné, tak to nás vážně uklidnilo. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou a ani jeho nejbližší neznali důvod jeho jednání. Jeho smrt tak zůstala záhadou.

To už ale prohlídka spěla ke konci, takže jsme skleničky odložili všichni a přesunuli se do téměř naplněného sálu, kde pro nás byla připravená jedna řada sedadel se stolečky, šampaňským a občerstvením.

A je to tady. Světla zhasla, představení Totally crazy! začalo. Vystoupení jsou koncipována jako obrazy, které vás díky krásnému ženskému tělu a hře světel vtáhnou do nádherného snu.

Sál i jeviště jsou poměrně malé, což umožňuje opravdu komorní zážitek. Tanečnice mají minimální kostýmy, od pasu nahoru jsou nahé vždy a občas jsou nahé úplně. Toto představení je uděláno ale tak vkusně a skvěle tanečně provedené, že mě jako ženu potěšilo stejně jako muže.

Po příjezdu domů jsme okouzlení zážitkem hned shlédli i dokument o Crazy Horse. Musím říct, že jsem moc ráda, že jsem si o Crazy Horse nic nezjišťovala dopředu a dívala jsem se bez předsudků, ne očima někoho jiného. Dokument je zajímavým pohledem do zákulisí, jen kameraman snímal tanečnice z úhlů, ze kterých je naživo v žádném případě neuvidíte, takže dokument bohužel pohledu a zážitku diváka vůbec neodpovídá.

Z rozhovoru s ostatními návštěvníky jsme zjistili, že se do Crazy Horse pravidelně vracejí a my se nedivíme, vrátíme se taky.

Stáhněte si základy francouzštiny zdarma a připravte se na vaši návštěvu Paříže >>>